Toto je potěšení. Komorní sborová tvorba Bohuslava Martinů není příliš známá ani mezi odborníky, takže tato nádherně provedená antologie hudby z období let 1934‒1959 je skutečným objevem. Deska jako celek je nazvána titulem „Madrigaly“: přestože velká část skladeb je světská, jsou tam také dva cykly duchovní, a přestože většina skladeb je a cappella, jeden cyklus je s doprovodem houslí, další zase s houslemi a klavírem.
Desku zahajuje skladatelův poslední cyklus Madrigaly pro soprán sólo a smíšený sbor, z něhož je jistě nejpozoruhodnější truchlivá třetí část nazvaná Na tom světě nic stálého. Ovšem cyklus Petrklíč zkomponovaný o pět let dříve je chytlavý jako celek, a to díky vzájemnému proplétání ženských hlasů, houslí a klavíru. Není to žádná obyčejná salonní hudba, ale barevná a poutavá stylizace moravské lidové písně.
České madrigaly spadají do roku 1939 a jsou tedy ze stejné doby jako Polní mše. Skladatel s nimi nebyl úplně spokojen, ovšem v roce 1965 se jim dostalo premiéry od vynikajících Pražských madrigalistů vedených neúnavným dirigentem Miroslavem Venhodou. Komorní přístup Martinů Voices je určitě vhodnější, než jaký přinášejí velké hlasové fondy Madrigalistů, i tak se ale nad novou nahrávkou blahodárně vznáší duch Venhodova pojetí. Je třeba říci, že tyto madrigaly mají poněkud nevyrovnanou kvalitu. Některé z nich jsou ale přesto pozoruhodné, zejména dojemná třetí část nazvaná Daj mi, Bože.
Z roku 1951 pocházejí nádherné Tři písně posvátné pro ženský sbor a housle. Lze v nich nalézt spoustu odkazů na moravskou tradici – skladatel tak tvoří článek v řetězci zahrnujícím Janáčka i Ivu Bittovou. Ovšem i když nic takového nevíte, budete okouzleni úchvatnou krásou těchto skladeb. Čtyři písně o Marii, které jsou bez doprovodu, jsou o šestnáct let starší a v mnoha ohledech konvenčnější. Nicméně nesmírně dojemným způsobem zobrazují lidovou zbožnost (nejjímavější je asi Snídaní Panny Marie). Závěrečných Pět českých madrigalů z roku 1948 nám ukazuje madrigalového Martinů na vrcholu sil – skladatel vnímá všechny odstíny textu a vytváří skladbičky ohromné koncentrované síly a úžasné krásy. Nedovedu si představit posluchače, který by nebyl okouzlen nádherou světa viděného v zrnku písku, jímž je první část cyklu nazvaná Vzkázání po holubince.
Umělecké výkony jsou od začátku do konce vynikající. Hlasy znějí svěže a citlivě, Lukáš Vasilek opět dokazuje, že je skutečným mistrem sborového dirigování. Také podrobné průvodní slovo v bookletu, které napsal Vít Zouhar, je znamenité.
Ivan Moody
Gramophone (Velká Británie), březen 2018
ocenění „Editor’s Choice“